Člun je plný

02.03.2015 11:58

Každý má žít ve své původní zemi.“ Migranti všech zemí, slyšte radu z pražského hradu. Poslechněte našeho prezidenta, velkého vypravěče národních pohádek. Český Honza se také vrátil z ciziny domů, kde je přeci nejlépe. Ne jako kočovníci, u nichž nevíte, kde se zastaví. Rajská hudba pro suchozemce usazené v české kotlince.
Čtěte dále

Člun je plný

„Každý má žít ve své původní zemi.“ Migranti všech zemí, slyšte radu z pražského hradu. Poslechněte našeho prezidenta, velkého vypravěče národních pohádek. Český Honza se také vrátil z ciziny domů, kde je přeci nejlépe. Ne jako kočovníci, u nichž nevíte, kde se zastaví. Rajská hudba pro suchozemce usazené v české kotlince.

„Jsme a vždy budeme národem přistěhovalců,” ujistil Barack Obama svůj etnicky pestrý a věčně mladý národ a vystřihl velkorysé gesto směrem k hispánským imigrantům „bez dokumentů“.

Nesrovnávejme ale nesrovnatelné. Provinciální úvaha Miloše Zemana má navíc zdravé selské jádro. Kéž by všichni cestovali jen jako turisté, studenti nebo obchodníci. Všude dobře, doma nejlépe ale nikdy neplatilo absolutně, za časů globalizace tím méně. Takové idyle jistě nevěří ani český prezident.

Migrace, ať dobrovolná či vynucená, je součástí dějin. Nejmocnější migrační vlna „vandalsky“ smetla „věčný Řím“. Během jedné generace. Neohrozí nové stěhování národů i naši po staletí budovanou evropskou civilizaci zaopatřených občanů? Nebudeme i my prchat před hordami „barbarů“?

Sem a tam

Biblickou výzvu „[o]dejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu“ (Genesis 12,1) následují nejen Hospodinem vyvolení. Typologii emigrantů utřídil teoretik postkolonialismu Edward Said v eseji Přemítání o exilu. Kritériem je míra dobrovolnosti, s níž zemi opouštějí, a síla přesvědčení, že se jim jinde povede lépe než v rodné zemi. Said rozlišuje překrývající se kategorie – exulanty, uprchlíky a vystěhovalce. Podmnožinou politických exulantů (exiles), které vyhánějí a návratu brání vnější okolnosti (např. rozhodnutí nějaké instituce), jsou azylanti, osoby se statutem utečence. Vystěhovalci (expatriates) naproti tomu nejsou k opuštění vlasti nuceni, netrpí vypovězením. Může jít o ekonomické migranty s větší či menší snahou začlenit se do většinové společnosti. Uprchlíci (refugees) utíkají nejčastěji před občanskou válkou nebo přírodní katastrofou.

Co přinutí člověka odejít z domova, nedbat volání „člun je plný“ a hledat „zaslíbenou zem“? Příčiny jsou vektorem vypuzování a přitahování (push - pull). Z přirozeného prostředí vyhání lidi náboženská a politická perzekuce, války a násilí, nemoci, bída a nezaměstnanost, ale stále častěji i extrémy počasí. Na „druhý břeh“ lákají migranty přísliby „ráje“, kariéry nebo jen lepšího života. Motivy uprchlíků jsou zpravidla silnější než gravitace přijímající země, zejména jde-li o život. U ostatních emigrantů tomu bývá naopak.

Výtah ke štěstí

Moderní migraci nejčastěji spouštěly pohnutky hospodářské; masové ekonomické přistěhovalectví končí s koncem průmyslové velkovýroby. Migrační vlny 20. století vzedmuly také války, revoluce a demontáž koloniálních říší. Nejvíce „dětí“ vyhání z domovů matka příroda. (Změny klimatu donutí do poloviny století přestěhovat se 200 milionů lidí. Nejpesimističtější prognózy hovoří až o miliardě „klimatických vysídlenců“ a stěhování celých populací. Zájemci o apokalyptické scénáře, čtěte článek v časopise Nature: http://www.nature.com/news/human-adaptation-manage-climate-induced-resettlement-1.16697.)

Většina z 56 miliónů bezdomovců, kteří dnes bloudí světem, prchá před ozbrojenými konflikty a/nebo humanitárními krizemi. Každý druhý směřuje do Evropy. Díky poloze, životnímu standardu a nízké porodnosti je náš světadíl příhodnou hostitelskou destinací.

Do poloviny minulého století proudili migranti opačným směrem. Evropě pouštěla žilou emigrace do obou Amerik (ještě v letech 1900 až 1930 se jen do USA vystěhovalo 19 milionů lidí). Po válce začalo stěhování za prací uvnitř kontinentu. Miliony gastarbeiterů zamířily z jihu na severozápad. Po rozpadu koloniálních impérií pozvali evropští politici pracovní síly z bývalých držav, aby zaplnily hůře placená místa. Pád železné opony pak uvolnil toky pracovníků do „výtahových“ regionů na ose Východ – Západ. (Vysoký kredit získali zedníci a pomocnice z Polska, stěhováci z Maďarska, „au-pairky“ z Česk[oslovensk]a. Zároveň se z těchto tří zemí – původně přestupní zóny – stal cíl emigrantů z postkomunistického světa.)

Legislativní pojistky zabránily ucpání přistěhovaleckých kanálů a titulky jako „Rusové přicházejí“ nebo „Nizozemsko je plné“ se ukázaly přehnanými. „Nový exodus“ z východních a jižních ohnisek nestability, především ze zhroucených arabských států, je mnohem dramatičtější. Nad ekonomickými pákami nabývají vrchu bezpečnostní a humanitární příčiny migrace.

Lodě duchů

Svoboda pohybu patří podle Všeobecné deklarace mezi lidská práva. Po holokaustu ji doplnilo právo na azyl. Mementem byly tisíce Židů na lodích křižujících Severním mořem, které se nakonec vrátily do Hamburku, odkud šly rovnou do vyhlazovacích táborů. Ani dnešní uprchlíci plavící se z Afriky a Blízkého východu nejsou na „druhém břehu“ vítáni. Pokud k němu doplují, pomocná ruka jim je nicméně podána. Jejich pouť se podobá martyriu otroků odvlékaných kdysi do Ameriky, přestože se na člunech tísní dobrovolně. Na rozdíl od otrokářů kasírují kapitáni pašeráckých lodí předem (od nejbohatší, syrské klientely až 9,000 dolarů na hlavu) a nejubožejší „pasažéry“ ponechávají jejich osudu.

Za posledních patnáct let zahynulo na moři (většinou Středozemním) a poušti 40,000 běženců. (K obětem připočtěme zoufalce, kteří se udusili v převaděčských kontejnerech, nebo se neudrželi na podvozcích vlaků směřujících do vysněné země.) Většina plavců si díky pobřežním hlídkám holý život zachrání. Jsou zpravidla nekvalifikovaní a ti s nejasnou totožností předem podezřelí z nečestných úmyslů. Jejich šance na legální pobyt není velká.

Sdílení břemene

Pohyb lidí je přirozený jev podmiňující hospodářskou prosperitu, připomíná ředitel Mezinárodní organizace pro migraci William Swing. Chceme-li růst a „omládnout“, potřebujeme přistěhovalce. Jak převádět solidaritu s člověkem v tísni na ekonomickou rentabilitu už ale neříká. Neoliberální optimismus – nakonec bude lépe všem, hostitelům i „hostům“ – je bez empatické lidské složky podezřelý. Nezapomínejme, že migrují lidé v krajní nouzi, ne svobodní, zajištění výletníci. Otevřít srdce ale nestačí.

Záchranáři (a rybáři) na jihu kontinentu pomáhají běžencům s vypětím sil. Přistěhovalecká centra (včetně skandinávských) praskají ve švech a integrační programy přestávají fungovat. Spoléhat na obětavost pěti států EU, do kterých přichází polovina všech migrantů, už dál nejde. (Tamní politické chvění nevěstí nic dobrého.) Nepřijmeme-li systémové řešení – společnou unijní strategii – neřízenou imigraci nezvládneme. Členské státy se musí naučit „sdílet břemeno“, burcuje předseda Evropského parlamentu Martin Schulz. Potřebujeme kvalifikované odhady, kolik přistěhovalců dokážou jednotlivé země umístit. Absolutní počty jsou vysoké. Relativní, spravedlivě rozpočítané kvóty budou zvládnutelné. Pro evropské politiky odleva doprava jsou však zatím těžko stravitelné. Těm tuzemským doslova leží v žaludku. („Solidaritu“ se spojenci projevuje Česko přijetím patnácti syrských rodin s nemocnými dětmi. Symbolicky smutná vizitka „proevropské“ vlády, která se chlubí, jak přísnou „selekci“ adepti podstupují.)

Demografická léčka

Z Československa se od počátku 20. století do druhé světové války vystěhovalo na 600 tisíc lidí, hlavně za prací do USA. Následovaly odlivové vlny politických exulantů – pomnichovská, poúnorová a posrpnová (v období 1969-89 možná až 230 tisíc). Připočtěme tři miliony odsunutých českých Němců a dobrovolný odchod Slováků. Cesta do světa bez etnických „nečistot“ (kromě těch, bez nichž by nefungovaly stavební firmy a večerky) je vyšlapána a stárnoucí země slušně vylidněna. Demografická past je nalíčena.

V Česku žijí legálně asi čtyři procenta cizinců (převážně ruskojazyčných). Nelegální utečence, kteří se přes nás chtějí dostat na západ, stíhá cizinecká policie. Pro ty poctivé máme v uprchlických centrech 700 míst. Z žadatelů o azyl u nás uspěje jeden ze sta (v Evropě je ze statisíců uchazečů ročně přijata přibližně pětina). Desítkám Ukrajinců vydáváme víza, aby se mohli přestěhovat k příbuzným. Sčítáme jen „drobné“. Pozveme tedy další „levné“ pracovní přistěhovalce? Omyl. Nechceme ani imigranty z EU, natož ty mimoevropské. Ti první vadí 58, ti druzí pak 74 procentům dotázaných, jak ukázal průzkum Eurobarometru. (Na nově příchozí ze zemí mimo EU jsou alergičtější než my jen Lotyši [nejspíš kvůli soužití s etnickými Rusy], Řekové, Italové a Kypřané [vysvětlitelné imigračními vlnami, které bičují jejich pobřeží]. V odmítání unijních přistěhovalců jsme dokonce druzí.)

Regulace pull

Faktory vypuzování a přitahování jsou většinou synergické. Lze tato puzení přesměrovat? Učinit přijímající státy méně (!?) a mateřské země více přitažlivými? Magnetismus Západu by oslabilo, kdyby místní xenofobové naladili veřejnost tak nepřátelsky, že by pro potenciální přistěhovalce bylo bezpečnější zůstat doma. Populisté se o to ruče snaží. Tudy ale civilizovaná cesta nevede.

Sporná je také snaha „opevnit“ vnější evropské hranice; ne ostnatým drátem, ale s využitím přírodních bariér, zejména Středozemního moře. Americký pokus z 90. let přesměrovat přechodové trasy na mexickém pomezí přes pouště a hory s cílem „odstrašit“ potenciální migranty (prevention by deterrence) je do evropských poměrů nepřenosný. Měl ostatně stejné výsledky jako dnešní plavby „lodí duchů“ – přibylo běženců i mrtvých. Nezapomínejme navíc, že po moři riskuje cestu do Evropy jen 10 procent migrantů.

Zbývají nástroje legislativy. Právo opustit vlast nevytváří automaticky nárok v jiné zemi se usadit. Lze zpružnit azylové a vízové předpisy tak, aby podvodní uprchlíci neproklouzli a počestní postupovali rychleji byrokratickou houštinou. Suverénní státy budou dál rozhodovat, koho na své území vpustí, koho vyhostí a kdo se jen přidá k rodině.

… a push faktorů

Naši, „přitahovací“ stranu rovnice si tedy dokážeme upravit sami. Počty nových žadatelů „před branami“ tím ale nesnížíme. Ke změnám musí dojít na druhé, „vypuzovací“ straně. Vnější silová řešení nadělala víc škody než užitku; „arabské jaro“ přešlo rovnou do mrazivé reality. Západní pomoc v ohniscích konfliktů, epidemií a přírodních katastrof zachraňuje životy (také čeští lékaři a vojáci sklízejí vděk), ale preventivně protimigrační efekt je omezený.

V ideálním světě by režimy „vysílajících“ zemí samy ničily sociální podhoubí problémů – nespravedlivé rozdělení bohatství mezi elity a neprivilegované. V reálném světě jsou však samotní vládci onou žábou na prameni. Jejich svrhávání bohužel vedlo k opaku zamýšleného. Nezbývá než se poučit a připravit na přijetí nových přistěhovalců.

- - -

Jsme na počátku proměny světa vyvolané globální migrací. Nevyhne se ani české kotlině. Hranice, ať zeměpisné či mentální, nás už neochrání. „Uvnitř“ hradeb jsme naopak zranitelnější a rozklepanější z přízraků tam „venku“. Falešné běžence zastaví policie. Ty opravdové přivítejme stejně jako uprchlíky před nacismem nebo genocidou v bývalé Jugoslávii. Naším nepřítelem je strach z neznámého. Zavelet do boje s ním – toť masarykovský úkol hodný hlavy státu.

(O národní fóbii v příštím článku.)

PhDr. Karel Helman, Ph.D.
vedoucí katedry jazyků a společenských věd
Soukromá vysoká škola ekonomických studií