Strach má velké oči (1)

Poislámštěná Francie blízké budoucnosti je dějištěm románu Michela Houellebecqa Podrobení (Soumission, 2015). Ben Abbes poráží v prezidentských volbách LePenovou a muslimská strana – konzervativní v pojetí společnosti – uzavírá koalici se socialisty s jejich liberálními názory na manželství a rovnoprávnost žen. Levice muslimům ustupuje, aby nebyla obviněna z rasismu. „Nejde o provokaci, pouze urychluji dějiny,“ rýpl si spisovatel, známý provokatér. Odmítl, že šíří islamofobii. Jen se trefil do chvíle, kdy se neklidné soužití s velkou muslimskou menšinou ve Francii tragicky vyhrotilo. Autor není prognostik, a tak mu proměna pasivní muslimské menšiny v aktivní politickou většinu u čtenářů projde.

Přesto – může se islámská alternativa zemdlelé západní civilizace uskutečnit? Může se náš kontinent proměnit do konce 21. století v prosperující Eurábii? „Alarmisté“ kreslí obraz vymírající, islamizaci otevřené Evropě, demografové hodnotí trendy střízlivěji.
(Ve „vylidněné“ Evropě žije 740 milionů lidí. Míra reprodukce je sice nižší než potřebné dvě děti na ženu, avšak prodlužující se délka života a přistěhovalci výpadek porodnosti kompenzují. Česko je podle prognóz Eurostatu jednou z osmi zemí, ve kterých porodnost do roku 2050 stoupne; z 1,5 dítěte na ženu v roce 2013 na 1,8. Odhady tuzemských statistiků tak optimistické nejsou.)

Scénáře islamizace

Po světě se rozlévají mohutné migrační vlny. V Evropě se přelévají převážně z východu na západ (některé pobaltské a balkánské státy přišly od roku 1989 o pětinu obyvatel). Běženci z arabských zemí jsou v menšině. Na převýšení autochtonního obyvatelstva nebude stačit ani dvakrát vyšší porodnost muslimských přistěhovalců.
(Odhady počtů evropských muslimů se značně liší. Podle méně alarmující studie Pew Research Center [2011] se do roku 2030 jejich počet zvýší asi o třetinu a dosáhne 8% podílu. [Nejvyšší procento budou mít i nadále balkánské země a přes 10 % se počet muslimů dostane ve Francii, Belgii a Rusku. Také v zemích čelících přistěhovalectví ze severní Afriky bude muslimů stále relativně málo, kolem 5-6 %. Odhad pro Českou republiku je 4,000 muslimů, tj. cca o tisíc více než dnes. ])

Pokud by k „populačnímu džihádu“ (Z. Müller) přece jen došlo (protáhneme-li mechanicky současné trendy), mohli by muslimové zavést islámské pořádky demokratickým hlasováním. Museli by se ale politicky zorganizovat (což by znamenalo naopak změnu trendů – dnešní, menšinoví muslimové k volbám moc nechodí). Politická islamizace nastane, až si dobrovolně zvolíme muslimskou stranu, fabuluje Houellebecq. (Sovětizaci poválečného Československa ostatně také napomohly hlasy pro komunisty.) Tuto „soft“ variantu líčí rovněž biolog a filozof Stanislav Komárek v eseji Evropou obchází strašidlo: „Okem své fantazie si představme volání k modlitbě, adhán, znějící z ochozu svatovítské mešity a následné zasednutí rodin k svátečnímu pátečnímu obědu, pečenému hovězímu s knedlíky, zelím a pitem...“.

Dramatičtější scénář – nástup nesnášenlivého, ortodoxního islámu – spojuje Komárek s konverzemi Evropanů, úspěchy verbířů a metastázami tzv. Islámského státu. Proti němu je třeba šturmovat, avšak vojenské podmanění Evropy novými „Osmany“ nehrozí.

Východ versus Západ

Muslimský přízrak se nad Evropou vznášel už v 7. století. Prosperujícímu islámu se podařilo sjednotit arabské kmeny a vytlačit z jižního a východního Středomoří křesťany. Ti ruče odpověděli křížovými výpravami a kolonizací Blízkého východu.

Západ a Východ se od té doby střetávají nejen na poli válečném a věroučném. Soupeří také ve vědeckém a ekonomickém výkonu. Ve středověku dominoval Orient. Přišla odtud věda a Západ se mnohému přiučil. V posledních pěti stoletích se rychleji rozvíjela a bohatla naše civilizace – někdy i na úkor kolonizovaného Východu a Jihu.

K relativní stagnaci arabského světa přispělo srůstání státu a náboženství. (Krédo islámu – „jedna říše, jedna víra, jedna suverenita“ – formuloval v 15. století sultán Mehmed II.) Na Západě jsou stát a církev oddělené, ale zároveň „partnersky spolupracují“, což má blahodárné důsledky pro rozvoj svobod a prosperity.
(Z hlediska vlivu islámu je optimální německá varianta, poznamenává Tomáš Halík: „Německý stát platí imámy v německých mešitách, ovšem vyžaduje od nich univerzitní vzdělání …, a tudíž má právo kontroly, zda na jejich místo nepřicházejí političtí agitátoři extremismu.“)

Západní civilizace za svou dynamiku vděčí šesti „zabijáckým aplikacím“ (konkurence, věda, vlastnická práva, medicína, konzumní společnost, pracovní morálka), shrnuje příčiny její aktuální dominance historik Niall Ferguson. V budoucnosti se trendy znovu vyrovnají a obrátí. „Asijské století“ ostatně již začalo.

Pro muslimské země je srovnání stále nelichotivé. Zatímco východní Asie (Japonsko, Korea, Malajsie, dnes i Čína) odpověděla na vzestup Západu aktivně, islámský svět se zapouzdřil a vyčerpává se vytvářením (vnějšího i vnitřního) nepřítele.
(Nejradikálnější reformu muslimské země provedl před více než 90 lety Mustafa Kemal Atatürk. Nové Turecko založil jako sekulární republiku oddělenou od náboženství a otevřenou modernizaci. O podobnou „západofikaci“ usilovali Rezá Šáh v Íránu a G. A. Násir v Egyptě. Tito vůdci nedali lidem svobodu, čehož využila islamistická opozice a „zkorumpované diktátory“ svrhla. Také Turecko se v posledních letech znovu islamizuje a oživuje vzpomínky na osmanskou říši.)

Na počátku je nenávist

Ke křesťanství se stále více lidí přichyluje ne z upřímné víry, ale protože nenávidí muslimy, upozorňuje religionista Zdeněk Vojtíšek. Nenávidět „druhého“ je snazší než ho křesťansky milovat.

„Mít nepřítele je důležité … k tomu, abychom si obstarali překážku, na níž můžeme poměřovat svůj systém hodnot a na níž při konfrontaci můžeme předvést svou hodnotu. Chybí-li tudíž nepřítel, je potřeba ho vykonstruovat,“ píše Umberto Eco v eseji Vytváření nepřítele. Dějiny jsou plné příkladů nenávistné démonizace, konstruování nepřítele, viníka všeho zlého i obětního beránka.

„[N]enávist předchází svému objektu, který si sama vyrábí a který předurčuje.“ Postřeh filozofa André Glucksmana staví genezi nepřítele do nového světla. Prvotní není objekt, nýbrž nenávist, která svůj „předmět“ teprve vygeneruje. (Tak vznikl „špinavý Žid“, arcinepřítel samotného Boha. Mezi „bytostně zkažené“ patří také „cikáni“, „čarodějnice“ nebo „nečisté ženy“. Komunismus stvořil „třídního nepřítele“, nacismus „musulmana“ [slang SS pro zdecimovaného koncentráčníka].)

Zášť v srdcích islámských radikálů zrodila bytostné nepřátele – vedle „materialistického Západu“ jsou terčem jejich muslimští souvěrci. Také „islámský terorista“ je plodem nenávisti – vůči pachatelům z 11. září 2001. („Po rozplynutí sovětského nepřítele … Bin Ládin z vděku za podporu, jíž se mu dostávalo v dobách boje proti SSSR, [vložil] na Spojené státy svou slitovnou ruku a [poskytl] Bushovi příležitost vytvořit si nové nepřátele,“ píše s kellerovskou jízlivostí Eco.)

Evropské běsy reloaded

Nepřátele primárně nevytváříme z těch „jiných“, kteří nás ohrožují přímo (jako barbaři Řím nebo Osmané Vídeň), „nýbrž z těch, jež má kdosi zájem ukazovat jako nebezpečné,“ pokračuje Eco. Jejich jinakost však působí „jako by nás ohrožovali”. Kdo má zájem na značkování muslimského nepřítele? Řekněme, že to jsou ti – na obou stranách –, kdo si přejí konfrontaci. (Útok na pařížskou redakci naštěstí nespustil – ani na jedné straně – řetězovou reakci; nevznikla antiislámská fronta, ani muslimské povstání.)

Většina nemocí světa má sociální příčiny. Levice nenabízí účinnou léčbu, a tak se dáváme nejkratší cestou stigmatizace nepřítele, svalení viny na „ty druhé“ – etnické a sexuální menšiny, chudé, přistěhovalce. „[P]olitika hlavního proudu nebyla schopna na nové jevy zareagovat“ a „v samém středu Evropy zeje ideové vakuum čekající na vyplnění,“ varuje politolog Jiří Pehe před „probuzen[ím] běsů, které zdálo se, z Evropy jednou provždy zmizely“. Místo sociálních projektů se do vyprázdněného prostoru natahují různé fobie. Vedle bizarního antisemitismu (i mezi muslimy) je to také strach z  islámu.

Strach je žíravina rozleptávající ostrost rozlišování. Islamofobie zamlžuje rozdíl mezi umírněnými věřícími a extremisty. Motorem fanatismu přitom není náboženství. Naopak. Čím hlubší je ukotvení ve víře, tím menší je pravděpodobnost radikalizace, jak dokazuje studie britské MI5. (Šetření francouzského Centra pro prevenci islámského extremismu zároveň potvrzují, že 80 % rodin, z nichž se rekrutují teroristé, náboženství nepraktikuje.) I když, hledáme-li, najdeme v koránu (stejně jako v bibli) plamenné výzvy k boji za „pravověrnost“. Islamističtí fundamentalisté (ani křesťanská inkvizice) neukazují na souvislost násilí a náboženství, nýbrž zneužití víry k politickým cílům – zastrašení a dělení společnosti. Na „komercializaci strachu“ (M. Moore) pak proděláváme všichni.

Selektivní humanismus

Podle znalce islámu Pavla Barši je nám v Česku bližší „liberální islamofobie“, typická pro Skandinávii nebo Holandsko. „[N]ení podepřená rasově, etnicky nebo křesťansky, ale dovolává se hodnot svobody a rovnosti, zdůrazňuje, že islám je pozůstatek středověku a jeho příchod do Evropy nás zbytečně vrací zpět k otázkám, které už jsme dávno vyřešili, jako je emancipace žen, rovnost gayů a leseb či překonávání antisemitismu.“ Uvedené problémy nemá západní společnost „vyřešeny“ jednou provždy. Čelí jim ale politicky, nikoli šířením nenávisti. (Islamizační „protireformace“ namířená zejména proti právům žen se prosazuje jak v Houellebecqově fikci [„Osvobození ženy … tu ještě není tak dlouho, aby se nedal[o] zvrátit,“ varuje spisovatel v rozhovoru], tak v reálném světě – v některých zemích se snaží zrušit zákaz náboženského oděvu ve státních institucích.)

Tuzemské průzkumy rozptylují představu, že se cítíme kulturně ohroženi; převažuje starost o bezpečí a zaměstnání. Vydávání studentských víz pohoršení nevzbuzuje. „Selekce“ patnácti syrských rodin podle vyznání (vybraní nemuslimové) však byla nedůstojnou úlitbou voličstvu. (Už socialistické Československo si ve třetím světě pečlivě vybíralo. Kritériem byla „pokrokovost“ uchazečů. Mnozí se zde usadili. Podílejí se na kultivaci společnosti, neničí ji zevnitř jako zdivočelí jedinci v západní Evropě. Jedna z mála výhod postkomunistické země.)

Migranti přirozeně směřují tam, kde už žijí jejich krajané. (75 % žádostí o pobyt jde jen do šesti zemí EU.) Naše malá muslimská komunita nemá takovou gravitaci a nepodléhá radikální propagandě. „Momentálně nám v Čechách hrozí spíše přeceňování než podceňování „nebezpečí islámu“. Je příznačné, co ukázaly výzkumy: největší strach z muslimů v celé EU je v ČR, kde je muslimů nejméně,“ odvážil se napsat Tomáš Halík.
(Podle průzkumu agentury FRA představují muslimové větší hrozbu než Romové. 87 % respondentů se současně domnívá, že u nás panuje téměř absolutní náboženská tolerance.)

Křesťanská voda, islámský oheň

Na Západě se nemusíme, nechceme-li, k náboženství a církvi vztahovat. Výsledek? Jsme – povětšinou – tolerantní bezvěrci a mírumilovní humanisté, tj. celkem nudní patroni. Náš účelový liberalismus je bez duchovního smyslu cynický. („Ironie bez víry je jako most bez řeky,“ poznamenal Halík.) Duchovní prázdnotu zaplňují zplodiny postmoderního relativismu a krize autorit; v post-křesťanské Evropě „není nic svaté“. Zato „islám“ je na náš vkus až moc „adrenalinový“.

Islám je a bude nejrychleji se rozvíjejícím náboženstvím. Také křesťanství má úctyhodné dějiny, avšak ve své dnešní kondici čelit muslimské lavině nedokáže. Halík by si přál, aby katolická církev sehrála roli prostředníka mezi islámem a sekulární kulturou Západu. Příkop je však již moc hluboký. Prohlubuje jej nejen „svaté války“, ale i vášnivost islámské mystiky a intenzita víry (pětkrát denně modlitba, půst o ramadánu, zahalování muslimek, atp.) kontrastující s útlumem křesťanské religiozity. Zatímco na Západě přebíjí hodnota života náboženská i politická přesvědčení, islamističtí fanatici jsou připraveni obětovat pozemský pobyt – žel nejen ten svůj – ve jménu „života“ na onom světě. Nechtějí Západ islamizovat, nýbrž „izraelizovat“, přinutit nás, abychom si zvykli na každodenní hrozbu násilné smrti rukou šíleného zabijáka. „Vy milujete život, my milujeme smrt“, vzkazují nám z televizní obrazovky bojovníci Islámského státu.

Umírající Evropa pod živou vodou islámu – fikce a realita

Michel Houellebecq to vidí v opačném gardu: islám oživuje zmrtvělou Evropu. Náboženství je nejúčinnějším nástrojem „podrobení“. „Zakládá totiž podstatu patriarchátu – člověk je podroben bohu a žena muži,“ tvrdí spisovatel. Jiné mechanismy podřízení (nacionalismus, fašismus, komunismus) se neosvědčily. „Laicismus, který před více než sto lety vymysleli politici, co viděli budoucnost v ateismu, je mrtev. Republika je mrtvá.“ Zde se Houellebecq odchyluje od empirických zjištění, podle kterých naprostá většina francouzských muslimů souhlasí s laicitou (oddělením státu a náboženství) jako principem republikánství. Dobrovolná politická islamizace hostitelské země je možná jen ve fantazii spisovatele.

Co však zvenku vnesená religiózní islamizace? Náboženství ulevuje od úzkosti a frustrací. Je možné, že pozice, které vyklidí křesťanství, obsadí kulturně „cizorodý“ islám? Ani masová indoktrinace Evropanů importovaným islámem není představitelná. S Houellebecqem však lze souhlasit, že skutečná hrozba přichází zevnitř, z naší vlastní pohodlnosti a lhostejnosti, včetně neochoty mít děti. „Islamizaci“ si může Evropa způsobit sama, připustí-li „populační džihád“ a jeho kulturní důsledky na svém území. (Románová Francie připomíná normalizační Československo. Není nutné být aktivně „pro“, stačí se podřídit. Ne náhodou se nová islámská vláda zaměřuje na školství a výchovu. „Výchovný džihád“ je účinnější než svatá válka, poznamenal arabista Zdeněk Müller.)

- - - -

Je na čtenáři, zda bude číst Houellebecqovu knihu jako dystopii (příběh zoufalý) nebo utopii (příběh nadějeplný), temnou či světlou vizi budoucnosti. Zhroucení euroatlantické civilizace zatím nic nenasvědčuje, uklidňuje vášně Niall Ferguson. Západ sice trpí kocovinou, ztratil monopol na pokrok a dělá chyby v zahraniční politice. Přesto jeho instituce dál dobře fungují, „inovační kapacita“ je stále nedostižná a kapitalismus dostatečně pružný. Občané nejsou stádem jdoucím na porážku, ani kajícníky, kterými lze manipulovat. Jsou silní růzností vyznání a názorů, spojení vědomím hodnoty lidského života. Evropa, zůstane-li jednotná, má dostatečně kultivovanou půdu, která vsákne plodně zavlažující příliv nových imigrantů.

Navzdory tomu – může se spisovatelova vize naplnit? Dějiny nejsou řízený, nýbrž živelný proces. Nic není vyloučeno.

Pozn.: České vydání Houellebecqova románu se připravuje na podzim t. r. V článku vycházíme z dostupných recenzí a komentářů.
Ilustrační obrázky jsou převzaty ze serverů keepcalm-o-matic.co.uk, astropage.eu a deliandiverg.org.