Troje kulatiny

07.04.2014 19:12

Plakáty  na libeňských lavičkách nejsou předvolební – to zvěčnělý Pan spisovatel svolává své čtenáře,
Jaro zakulacují výročí narození spisovatelů Hrabala (100), Kundery (85) a Shakespeara (450)... 
Čtěte dál

Troje kulatiny

Plakáty  na libeňských lavičkách nejsou předvolební – to zvěčnělý Pan spisovatel svolává své čtenáře, vysvětluji zahraničním studentům a dmu se pýchou, jak kulturního národa jsem to příslušník, když mu na cestě do školy kyne básník…

Jaro zakulacují výročí narození Bohumila Hrabala (100), Milana Kundery (85) a Williama Shakespeara (450).

Jazykové vzdělávání kmenových i hostujících studentů má na naší škole tradici a vysoký standard. Letošní literární jubilea navíc podněcují zájem posluchačů ekonomie i o texty poněkud jiného žánru. S Hrabalem a Kunderou se seznamují účastníci programu Erasmus v kapitolách z české kultury, Shakespearovy hry přenášené z londýnského Národního divadla doporučujeme našim studentům angličtiny.

Vstupujme znovu do téže řeky Bohumila Hrabala

„TA LIBEŇ, ta stará Libeň se v mém životě zjevila jako záchranný pás,“ vzpomíná spisovatel dojatý zašlou krásou tehdy periferní čtvrti, v níž od roku 1950 více než dvacet let žil a psal. Mnoho Hrabalových libeňských stop zavál čas – za pomoci demoličních čet a lidské ignorance. V jeho prózách se naštěstí otiskly nesmazatelně.

Do řečiště textů Bohumila Hrabala můžeme vstoupit na kterémkoli místě, nechat se strhnout a unášet básnivým proudem a kdekoliv zase vystoupit na pevný břeh reality. Autorův řečový vodopád je na hony vzdálen duchaprázdnému hospodskému tlachání. „Proti své vůli vzdělán“, poměřoval Hrabal všednodennost klasickým věděním, časové srovnával nadčasovým, pábení vyztužoval poučeným filozofováním. Ze dna všednosti lovil „perličky“ poezie a zdobil jimi „obyčejné lidi“. Svrchované umění, o němž si mohou vyšlechtění absolventi kurzů tvůrčího psaní nechat zdát.

Hrabal nás převedl od meziválečných avantgard do postmoderní současnosti nespojité „velkým vyprávěním“. A náš mediálně obrázkový svět se umělci odvděčil. Stvořil tragikomickou figurku hospodského diktátora, kerského „pána kočenek“, jenž sešel banální smrtí při „krmení holubů“. (Na vlně těchto novinářských evergreenů odplula i poslední aférka. Ostudu nymburského gymnázia, které odmítalo nést jméno slavného absolventa, trefně glosoval Hrabalův vydavatel Petr Kotyk. Pohoršené gymnazisty uklidnil, že Hrabal sice na jejich škole propadal, zato jedničkáři svými nobelovkami čest ústavu už mnohokrát obhájili…)

Cizinec nedokáže kouzlo Hrabalova „chrlení“ ocenit, zní vážná námitka proti jeho použití při výuce hostujících studentů. Členové rodiny slovanských jazyků (na naší škole letos Bulharky a Slovinci) jsou nepochybně ve výhodě. Hrabalovskou vůni si částečně uchovaly i ukázky v angličtině. (Zvukomalebné jsou samotné názvy jako Too Loud a Solitude, The Gentle Barbarian nebo Pearls of the Deep.) A navíc jsou tu filmy Jiřího Menzela, které tuzemskému publiku zprostředkovaly poetickou složku Hrabalovy tvorby. Hosté jsou, pravda, odkázáni na titulkované upoutávky na YouTube (ani oscarový Closely Watched Trains nezní zle, Postřižiny jsou ovšem nepřeložitelné).

Trailer k filmu Jiřího Menzela Skřivánci na niti http://www.fdb.cz/film/skrivanci-na-niti/trailery/18965#!trailerpremiery[iframes]/0/

 

Nic si nedlužíme, Milane Kundero

Kundera je za hranicemi samozřejmě známější než Hrabal (erasmovským studentům se většinou vybaví „povinná četba“ Nesnesitelné lehkosti bytí, případně její filmová verze). Oba se pohybují v realistických kulisách, avšak autorským naturelem si jsou vzdálení. Zatímco Hrabal je mystifikátor brnkající na lyrickou, niternou strunu, Kundera je antiiluzivní ironik a demystifikující komentátor.

Liší se též péčí o osud svých děl. Hrabal se o něj příliš nestaral (cenzurním zásahům prý nebránil, což přiživovalo mýty o jeho „kompromisech s režimem“) a do filmových adaptací se nepletl. Kundera naopak zásahy do svých textů nestrpěl. Dilema nepublikovat nebo odejít do exilu vyřešil v roce 1975 odchodem z vlasti. Od té doby žije a tvoří v Paříži. Domovu se neuvěřitelně vzdálil. Hrabal zůstal i umřel doma.

Potud rozdíly. Oba autoři mají nicméně i cosi společného. Nejsou morálně vážní, nikomu a ničemu nestraní, jsou přísně apolitičtí. Spojuje je bohužel i to, že se stali obětí bulvarizace, terčem kýčovitých projekcí a neblahých obvinění, které s literaturou nesouvisejí. U Hrabala šlo o vytrvalé rozmazávání výše zmíněných stereotypů, na Kunderu dopadl jeden dobře mířený šrapnel. Objev, že jako „uvědomělý“ student v roce 1950 údajně nahlásil pobyt kurýra západní zpravodajské služby bezpečnosti, byl v roce 2008 výbuchem ekrazitu. Jeho ozvěna dolehla i na „oslavy“ letošního výročí. 

Kunderovo odcizování se nezastavilo ani po roce 1989 a udavačský skandál ho ještě akceleroval. Až na výjimku, kdy v roce 2008 uvolnil osm povídek ze Směšných lásek pro rozhlasovou četbu v rodném Brně, se s námi zkrátka nebaví. (Pro cenu Jaroslava Seiferta ani medaili Za zásluhy od Václava Havla si nepřijel, byť obě ocenění vlídně přijal.) Ještě horší je, že Kunderovy francouzské knihy nevycházejí česky. Autor si úzkostlivě hlídá věrnost překladů – do všech možných jazyků jen do češtiny ne. (Jediný román z francouzského období, který přeložil sám Kundera, je Nesmrtelnost, f. 1990, č. 1993.) Příznačná ironie brilantního „reprezentanta české kultury“.

Dvojznačnost fenoménu Kundera vystihl Jiří Peňás v Lidových novinách: „Díky Kunderovi se mohlo před pětadvaceti lety před trochu vzdělaným Západoevropanem nebo Američanem říci, že jste z Prahy, a on něco věděl o tom, že nejde jen o ruskou gubernii, kde se smrká do ubrusu a pije čaj přes cukr v zubech. Díky Kunderovi a několika jemu podobným se čeština neproměnila v hatmatilku a zachovala si schopnost vyjádřit myšlenky, které ji udržovaly vysoko nad úrovní našich tehdejších bídných poměrů. Za to mu patří dík. Milan Kundera tedy nám nic nedluží, možná až na těch pár svých románů.“ Dodejme, že po delší odmlce publikoval novou knihu. Román Slavnost bezvýznamnosti vítá kritika jako autorův „velkolepý návrat“. Přečíst si ho můžeme kromě francouzštiny i v italštině...

Trailer filmu podle románu Milana Kundery Žert http://www.fdb.cz/film/zert/trailery/24359

 

Kdo se bojí Shakespeara, nesmí do kina

Již pátou sezonu se v kině Aero (jen čtyři stanice tramvají od naší školy) schází publikum na přímých přenosech z londýnského Národního divadla a dalších britských scén. Zážitky z her klasických i novinek v HD kvalitě jsou v jistém smyslu autentičtější než dojmy diváků v divadelním sále, jimž mohou detaily hereckých kreací unikat. Přenosy jsou opatřeny českými titulky zkušeného překladatele Jiřího Joska a jsou tedy vhodné i pro účastníky, kteří se anglicky teprve učí. Produkce National Theatre Live mají ještě jednu přidanou hodnotu. Sdílejí je v globálním divadelním kinosále tisíce diváků po celém světě. Shakespearovy hry patří v Praze mezi nejrychleji vyprodaná představení. V tom případě – jako tomu bylo v nedávné minisérii (Othello, Macbeth, Coriolanus) – nabízejí organizátoři i projekci v Biu Oko případně Světozoru.

Doporučovat studentům Shakespeara v originále není zcela fér, neboť národního barda „překládají“ do současné angličtiny i na ostrovech. (Také autor tohoto článku se spálil, když si před lety – byv nezkušený a nedbalý varování – zakoupil lístky na Romea a Julii v londýnském Barbicanu s tím, že přece ví, „o čem to je“, a tudíž to bude jen zábava. Omyl.) Přesto, jdou-li k vám nesmrtelné verše či próza z úst herců a zároveň v anglických titulcích na plátně, pod nímž běží synchronně česká verze, dojem je až nečekaně „totální“. Těšme se proto na 1. května, kdy je na programu očekávaná adaptace Krále Leara.

Trailer z představení Othello (produkce NT Live) https://www.youtube.com/watch?v=Cuza9jF7zgg

Dva velikáni s českými kořeny a klasik světové dramatické literatury. Čas strávený v jejich společnosti věru není ztracený.

PhDr. Karel Helman Ph.D.
vedoucí Katedry jazyků a společenských věd SVŠES

P.S. Nedávno vyšla audiokniha s Hrabalovou prózou Bambini di Praga 1947 kongeniálně přečtená Oldřichem Kaiserem. Tip na dárek pro Vaše blízké.