Ohlasy našich studentů

Bc. Vladimír König, MBA, Mlog., student 1. ročníku navazujícího magisterského studia

Soukromou vysokou školu ekonomických studií navštěvuji od roku 2013, v roce 2017 jsem složil státní zkoušku v bakalářském studiu oboru Management organizací, nyní pokračuji magisterským studiem oboru Strategický management.

Pokud bych měl na škole něco vyzdvihnout, byl by to především profesionální přístup v příjemné rodinné atmosféře. Člověk, který má možnost srovnávat s veřejným školstvím, bude příjemně překvapen vždy, když navštíví studijní oddělení a všechny jeho problémy jsou v okamžiku vyřešeny k jeho spokojenosti, když potká profesora, který jej zná jménem a prohodí s Vámi pár slov. Prostě nejste číslem na seznamu, ale rovnoceným partnerem, s kterým je tak i jednáno.

Díky Soukromé vysoké škole ekonomických studií jsem dostal příležitost navázat na mé zkušenosti z praxe doplněním teoretický znalostí, které mi pomohly nastartovat moji profesní kariéru, mohu jen doporučit.

Martin Beneš, student 2. ročníku v prezenční formě studia

Studenti prezenčního studia v 1. ročníku oboru Mezinárodní ekonomika a právo v podnikání

Jana Steinhauserová: Jsem ráda, že jsem si vybrala právě SVŠES, původně jsem chtěla být doktorkou, také jsem na Lékařské fakultě dva roky studovala, ale když to nevyšlo, přemýšlela jsem, co dál.

Tuhle školu mi doporučili rodiče a já se nejdřív toho děsila, jelikož to bylo zaměřeno úplně jiným směrem, než kterému jsem se celé dva roky věnovala. Ale po pár týdnech jsem zjistila, že se mi moc líbí studovat ekonomická studia, ale myslím, že to není jen tím oborem, ale přístupem samotné školy.

Co slýchávám od přátel studujících jiné školy a také, když si vzpomenu na vlastní zkušenosti z medicíny, kde se nám studentům, dle mého názoru, nevěnovali tak jak by měli. Byli jsme pro ně jen pracovní povinnost, odvykládat si svoje a pak ať to chudáci studenti zvládají sami a u zkoušek nás spousty vyházet. 

Ale tady na SVŠES cítím, že se o mě ten učitel opravdu zajímá, bere naše námitky na vykládanou látku a trpělivě nám vše osvětluje.

Získala jsem zde motivaci, přátele a hlavně jsem nalezla sama sebe a toužím se s pomocí této školy rozvíjet a vystoupat až na vrchol!

David Salon: Tato škola mě zaujala svými obory, spojení ekonomiky a práva je geniální zaměření pro podnikání. Proto a pro mnoho dalšího jsem si vybral právě SVŠES. Příkladem je třeba oproti ostatním vysokým školám velmi vysoký individuální přístup, možnost diskuzí, otázek apod.

Vstřícní profesoři, skvělá dostupnost, možnost parkování, skvělý kolektiv a některé slečny tu taky nejsou k zahození!! Berte SVŠES. 

Nicoletta Césarová: Já jsem si tuto školu vybrala hlavně kvůli oboru, který mě baví a má v sobě víc než kde jinde. Mezinárodní ekonomika a právo v podnikání – to pro mě byla jasná volba. Co si budeme nalhávat, škola pro mě zvítězila i v tom, že výuka je interaktivní s možností diskuze, rozvrh je souvislý a můžeme si dobře organizovat volný čas. Parkovaní je fantastické a vůbec hromadná doprava je hned u školy. 

Kantoři? Profesionální a individuální přístup ke studentům hned, jakmile se naskytne problém, a žádné čekání na úřední hodiny.

Honza Kořínek: SVŠES je škola, která má potenciál pro výchovu jedněch z nejlepších manažerů, kteří budou skvěle připraveni pro svou budoucí práci na vysokých postech.

V dnešní době, kdy je mnoho vysokoškolsky vzdělaných lidí bez práce, se naše škola může pochlubit vynikajícím uplatněním svých absolventů. 

Jsem přesvědčen, že jsem si mezi širokou škálou vysokých škol vybral tu správnou.

Eva Brejšová: Tuto školu mi doporučil můj kamarád, který již zde úspěšně vystudoval inženýra. Moc si ji pochvaloval, tak jsem o ní začala přemýšlet. A také, že jsem si vybrala správně!

Na této škole se mi moc líbí individuální přístup profesorů, dopolední vyučování a v neposlední řadě skvělý kolektiv. 

Od svých kamarádů, kteří navštěvují jiné VŠ s ekonomickým zaměřením, slýchám, že je to nebaví právě kvůli špatnému přístupu profesorů a také, že jich je na přednášce moc a nemůžou o těch problémech diskutovat. Jako další plus beru, že se škola nachází na velmi dobře dostupném místě a je tu spousta místa k parkování.

Závěrem bych chtěla už jen říci, že toto je to pravé místo, kde získat velmi kvalitní vzdělání!

Andrej Bobrov, student navazujícího magisterského studia

Ke studiu na vysoké škole mne tak trochu přinutili rodiče. Můj otec a matka se poznali na slavné Moskevské univerzitě, kde absolvovali s vyznamenáním obor Mezinárodní a diplomatické vztahy. Tehdy to znamenalo zařazení mezi nejlepší studenty státu. Navíc otec je také inženýr letectví a kosmonautiky a všechny školy ukončil s červeným diplomem.

Mne takové štěstí nepotkalo, i když jsem studoval jednu z nejlepších obchodních akademií v Praze, neustále jsem měl pocit, že studium nepotřebuji a že mi pouze "komplikuje život". Nemluvě o složitosti přechodu na cizí jazyk, který jsem v 9. Ročníku ještě prakticky neznal. Byl jsem přesvědčený, že se v dnešní době dají velké peníze vydělat bez "papíru" a že zas tak velké peníze ke spokojenému životu nepotřebuji. :)

Ano, vyrůstal jsem v poměrně dobře situované rodině, která zažila své opravdové "vrcholy a pády". Ovšem podnikání v turistickém ruchu, kterému se má rodina věnovala, mně příliš neokouzlilo. Představa zodpovědnosti za desítky, někdy i stovky (navíc ruských) turistů mne spíše odpuzovala. Mám staršího bratra, který se během dospívání osamostatnil od rodiny a dokázal bez její pomoci koupit štěrkovnu, v roce 2007 zprovoznit dopravní společností a následně vybudovat úspěšnou společnost zabývající se motosportem, který je současně i jeho koníčkem. Já jsem se našel v hudebním průmyslu. Zeptáte se proč SVŠES? Dobrá otázka. 

I když jsem v úvodu napsal, že studuji na nátlak rodičů, mohl jsem volit mezi jakoukoliv VŠ, a to i v zahraničí. Školy, které jsem navštívil nebo obvolal na mne působily jako "chladné" a "nezajímavé". Měl jsem pocit, že je student v těchto institucích pouze materiálem -  buď finančním nebo kvantitativním. Také jsem měl obavu z toho, že mi škola bude komplikovat můj osobní vývoj.

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem to měl tehdy jednoduché. I já jsem zvolil úplnou nezávislost na rodině a rozhodl jsem se pro 100% nasazení v hudbě - bylo to náročnější, než jsem čekal. Každý den vyžadoval tvrdou práci, do roka jsem "vyhořel" a snad jen naděje a víra mne udržovaly v chodu. To se vám otočí veškeré hodnoty, poznáte sebe jako nikdo jiný. Ztráta určitých životních ideálů byla pro mne velkým zklamáním a škola pro mne tehdy dostala úplně jiný význam. Stala se mým domovem. Přišel jsem tam, a měl jsem pocit bezpečí. Cítil jsem zájem učitelů, z toho jsem čerpal inspiraci a sílu bojovat. Nehledal jsem snazší cestu, držel jsem se určitých morálních principů a pracoval, neustále. Viděl jsem, že to má smysl.

Absolvování prvních ročníků bylo úžasné, cítil jsem jiný přístup, který se mi jevil jako mnohem lepší ve srovnání s jinými školami.  Získal jsem objektivnější pohled na některé podnikové situace. Pozoroval jsem i studenty, celkově jsem zaznamenal vyšší inteligenční úroveň, a to ve mně probouzelo snahu se jim vyrovnat. Občas jsem materiálu rozuměl, občas ne. Bylo to však vždy o pochopení systému jako celku, pak to šlo jednoduše. Studijní materiál mi však nedal tolik, kolik mi darovali právě kantoři. Každý z nich je jiný a má svůj přístup ke studentům, a to byl pro mne největší vzdělávací kurz.

Nejsem z těch, kdo se neumí ozvat, je-li něco v nepořádku.
V každé práci, kde jsem působil, jsem cítil kontrolu nad situací a určité bezpečí. Přesně jsem věděl, kdy si mohu dovolit to, čeho se bojí ostatní. Možná je to egoistické, ale nikdy jsem se nebál konfliktů s vedením, kterým se ostatní vyhýbali. Problém nebyl ani tak v neschopnosti projevu druhých, ale v neschopnosti přesně definovat úkoly, objektivně vyhodnotit fakta a spravedlivě rozložit práci.

2 práce během dvou měsíců jsem opustil, vzhledem k zajímavějšímu projektu. Nyní jsem během dvou měsíců tvrdé práce jednu zanedbanou firmu vytáhl z absolutních ruin, hlubokého mínusu. Mam 4 zaměstnance a řídím je na dálku, obchodní vztahy jsou perfektní. Pracujeme na zlepšení kvality produktů a opravdu jsme čím dál rychlejší a přesnější. Z nenávistných zákazníků se stali milující a fandící. Myslím, že svou diplomovou práci budu směrovat na to "jak na to".  Tím chci jen říct, že kdyby bylo něco v nepořádku ve škole, ozval bych se také.
K tomuto románu bych na konec jen dodal, že bych za žádnou jinou školu NIKDY SVŠES nevyměnil. Je to škola, s Velkým Š.

S úctou,
Bc. Andrey Bobrov

Irena Pondělíčková, studentka oboru Účetnictví

Je konec léta, střed týdne a já sedím na verandě a dívám se na krásný západ slunce. Od té doby, co jsme se přestěhovali kousek za hlavní město, se nemohu tohoto pohledu nabažit.  Je tu krásně. Klid. Poslouchám zpěv ptáků a přemýšlím, jak naložit s „volným“ časem.  Dcery mi odrostly, a tak čas věnovaný po dlouhou dobu jim, bych mohla začít věnovat sama sobě. Neumím ale jen tak lenošit. Vzhledem k tomu, že již 20 let pracuji jako externí účetní, již několik let přemýšlím o doplnění vzdělání. Že by teď přišla ta správná doba?

***

„Irčo?“ slyším náhle za sebou. Pomalu se otáčím. Ten hlas mi někoho připomíná.  Zaostřím na čtyřicátníka a mým tělem projede obrovská radost.

„To není možné! Ahoj!“ prohlížím si muže, kterého jsem neviděla přes dvacet let. „Já na tebe tak často vzpomínám. Na společně prožité prázdniny, naše výlety, na tvoji babičku s dědou. Úplně jsme na sebe ztratili kontakt. No to je teda náhoda.“

Zrak mi sjel na mladíka, stojícího a přešlapujícího opodál. Díval se na nás a usmíval se.   „To je můj syn“ a kamarád z mládí udělal posunek rukou, aby přišel k nám. „Žijeme už několik let v Praze.“

„No tak si ke mně přisedněte, dejte si taky kafčo a aspoň mi chvilku o sobě povídejte. Jak se máte, kde bydlíte, pracujete…“

„Syn teď nastupuje na soukromou vysokou školu. Já jí dodělal před dvěma roky a…“

„Počkej, počkej, to mě zajímá. Já zrovna přemýšlím, že bych se dala na studium. Jen mě od toho už několik let odrazuje, že bych musela do školy třeba každý druhý víkend. Holky už jsou sice velké, ale to by se mi od rodiny přesto tak často nechtělo.“

„Tady to je jen každé pondělí a jedna sobota v měsíci. Koukni se na stránky www.svses.cz.  Tam najdeš všechny informace.“

Hovor plynul a místo půlhodinového posezení na kávu v obchodním centru Flora jsem s kamarádem a jeho synem odcházela domů až kolem osmé hodiny večer.

***

Usedám k počítači. Najíždím na stránky školy. Vzhledem k tomu, že je už polovina září, mám pocit, že je už stejně pozdě na přihlašování se ke studiu. Zároveň vůbec nevím, co by to obnášelo.  Do jisté míry to je ale pro mne vzrušení.  Poznat nové lidi, něco nového se naučit.

Jen tak letmo projíždím internetové stránky, až narazím na telefon na studijní oddělení. Ihned ho vytáčím.

„Dobrý den, chtěla bych se informovat, zda ještě přijímáte nové studenty na kombinované studium?“ říkám do telefonu a vnímám, jak se mi trochu chvěje hlas.

Velmi příjemný hlas na druhé straně mi odpovídá: „Samozřejmě, přijímáme, ale v pondělí už začíná výuka. Do té doby by bylo dobré se u nás zastavit ke krátkému přijímacímu pohovoru, předložit maturitní vysvědčení a dojednat ostatní záležitosti.

Dochází mi, že je čtvrtek.

Poděkuji tedy za informace. Uvařím si kávu a myšlenky mi létají hlavou. Patřím k těm lidem, kteří mají rádi spontánní rozhodnutí, ale přeci jenom…….. ale jo, jdu hledat maturitní vysvědčení.

Nemohu ho najít. Volám znovu na studijní oddělení – co mám dělat?

Vše je domluveno. V pondělí jdu do školy…. Ta myšlenka se mi líbí. Teď to jen oznámit rodině. Ty budou čumět. Už vidím, jak si ze mne dcery utahují. Ale co, v životě se má zkusit všechno. Nebo skoro všechno.

***

Vcházím do učebny č. 205. Sedám si do první lavice. Asi zvyk ze střední školy J. Vnitřní nervozita pracuje a pořád si opakuji, že vlastně o nic nejde. Odejít mohu kdykoli. Koukám na rozvrh. První hodina matematika. Polil mě pot. Vůbec mi nedošlo, že tu bude matika! Tu jsem měla naposledy před dvaceti lety na střední škole, jednu hodinu týdně. Ani jsem z ní nematurovala… Celou dobu mne v hlavě nejvíce strašily jazyky. V těch jsem nikdy nebyla žádný přeborník. Ale matika, ta mne vůbec nenapadla.

Přichází paní profesorka, představuje se a jako by se nechumelilo, začíná vysvětlovat první látku z matematiky. Mám pocit, že na mě mluví jazykem, který neznám. „Maluje“ cosi na tabuli a já zjišťuji, že neznám ani ty značky, které jsou tam nakreslené. Ani nevím, jestli je do sešitu obkresluji správně.  Začíná mi být špatně a nabývám dojmu, že jsem ve svém rozhodnutí asi přestřelila.  Tohle nemůžu zvládnout. A to jsem u prvního předmětu. Co ty ostatní?  Otáčím se do třídy s nadějí, že něco vyčtu z tváří svých nových spolužáků. Všichni píší jak vzteklí do sešitů. Na tvářích se jim rýsuje pekelné soustředění. Profesorka už po čtvrté maže tabuli, aby se jí tam všechny vzorce vešly. Otáčím se zpět a zjišťuji, že mi chybí část záznamu z tabule, který už tam ale není. Přeskakuji tedy stránku a píši dál. No píši. Spíše obkresluji. Ale naprosto nevím co…

Najednou se zezadu ze třídy ozval mužský hlas: „Tý jo, tady je to jak na očním“. Po smíchu, který zazněl, jsem si teprve teď uvědomila, že to nebylo pekelné soustředění v obličejích spolužáků, ale že většina z nich obdobně obkresluje značky z tabule jako já, aniž by věděli, k čemu slouží. Uklidnilo mě, že v tom nejsem sama.

Tak třeba to nějak zvládnu.

Poznámka redakce: Irena Pondělíčková je v současné době studentkou pátého semestru. Matematiku úspěšně zvládla ;-).